Historie školy

v kategoriích:
Zrození školy se váže k datu 1. září 1955. V obci Radotíně vzniká pobočka Základní školy ve Zbraslavi. Otevřeno je houslové a klavírní oddělení. Tato forma trvá tři roky.

Ve školním roce 1959/60 se z pobočky stává samostatná škola a rozšiřuje se o akordeonové a dechové oddělení. V dalším roce přichází zásadní změna koncepce estetické výchovy. Vytvářejí se lidové školy umění se čtyřmi obory: hudebním, tanečním, výtvarným a literárně-dramatickým. V roce 1966 byl otevřen výtvarný obor a v dalším roce má už škola všechny obory.

Na škole se vystřídala řada učitelů, vyměnily se generace. Většina učitelů byli a jsou pedagogickými osobnostmi. Vysoká úroveň jejich práce se předává jako štafeta od prvopočátků až do současnosti. Soutěže interpretační, výtvarné i posluchačské přinášely a přinášejí řadu úspěchů. Škola vychovala nejen nadšené amatéry, ale připravila i mnoho talentovaných žáků k profesionálnímu studiu. K této vysoké úrovni jistě napomáhal styk s významnými pedagogy a umělci. Jsou mezi nimi taková jména jako B. Bělčík, Fr. Bonuš, A. Grünfeldová, I. Hurník, M. Kopelent, E. Leichner, A. Máchová, Kl. Slavický, I. Štraus a mnoho jiných.

Mnoho let byla škola jediným kulturním centrem v obci. Od vzniku Kulturního střediska obě organizace úspěšně spolupracují.

Prolínáním oborů se kultivují osobnosti žáků a rozvíjejí se jejich estetické zájmy.
 

REKONSTRUKCE ŠKOLY

Budova ve Zderazské ulici čílo 60 patří mezi nejstarší domy v Radotíně. Nacházelo se v ní 7 učeben a 1 místnost, která sloužila jako pracovna ředitele, kancelář hospodářky školy a jako učebna. Postupem času, kdy se stále zvyšovaly počty žáků, neboť jsme se snažili nabídnout nové možnosti ve vzdělávání a škola se v dohledné době měla stát právním subjektem (příspěvkovou organizací), jsme museli najít další vhodné prostory pro výuku. Pro taneční a výtvarný obor se nám podařilo získat učebny po zrušení mateřské školy v budově kulturního střediska, ale to stále nestačilo. Naši učitelé tedy začali dojíždět za svými žáky
do 1. ZŠ Barrandov a do ZŠ ve Velké Chuchli (hudební a výtvarný obor).

Vývoj školy se ale nezastavil - zahájili jsme výuku hry na varhany, bicí nástroje, vznikl komorní orchestr a taneční orchestr a za nějaký čas jsme stáli před stejným problémem. Spolu s vedením obce jsme hledali nejrůznější možná řešení a z té doby také pochází myšlenka na celkovou rekonstrukci, přístavbu a půdní vestavbu budovy ve Zderazské ulici, kterou jsme s vypětím všech sil a dostupných finančních prostředků udržovali v provozuschopném stavu. Na podnět tehdejšího starosty Radotína ing. Jiřího Holuba byla vypracována studie, která v sobě zahrnovala nejen celkovou rekonstrukci objektu, včetně vybudování odpovídajícího sociálního zázemí, ale také půdní vestavbu.

Trvalo celou řadu let, než se nám s pomocí jednotlivců i organizovaných skupin podařilo najít dostatečnou podporu tohoto projektu u obce a také
u Magistrátu hl. m. Prahy, který se po zrušení školských úřadů stal naším zřizovatelem. Byl vypracován projekt, obec našla způsob financování a největší stavební akce v padesátileté historii školy mohla začít.

Na sedm měsíců jsme se přestěhovali do předem připravených, ale přece jen provizorních prostor a naši „chaloupku“ jsme předali stavbařům.

Z původní budovy zůstaly je obvodové zdi a část příček, vše ostatní je zcela nové, přestavěné k nepoznání. Škola se rozrostla o čtyři nové učebny, přibyla sborovna, kancelář a odpovídající sociální zařízení. Byla vybudována nová plynová kotelna a také odpady čekají už jen na připojení ke kanalizaci, která prozatím v naší ulici chybí.

Také výtvarný obor se po létech provizorií a častého stěhování dočkal. Nyní pracuje v opravených a upravených prostorách, kde má k dispozici odpovídající učebnu s dostatečným zázemím pro keramickou pec a ostatní pomůcky.

Nebyl to úmysl, ani jiný záměr, spíš shoda šťastných okolností, že
v roce padesátého výročí založení Základní umělecké školy v Radotíně mohou učitelé i žáci školy pracovat v důstojných pomínkách, které odpovídají kvalitě a výsledkům jejich práce.

Z tohoto místa bych rád poděkoval všem, kteří se nějakým způsobem podíleli nebo přispěli k uskutečnění tak rozsáhlé, finančně i organizačně náročné a ve svém výsledku zdařilé rekonstrukce.

Bc. Pavel Motlík
ředitel ZUŠ Kl. Slavického

 

Budova před rekonstrukcí

 

Pohled ze zahrady

 

 

Bývalý archiv

 

 

Krásný výhled                                                                             Budoucí učebny

 

 

Ani stropy nezůstaly

 

Trochu rozhrabaná zahrádka                                                Už se to rýsuje

 

 

.............................................................................

 


Klement Slavický

Klement Slavický se narodil 22. 9. 1910 v Tovačově a zemřel 4. 9. 1999 v Praze. Předkové Klementa Slavického pocházeli z Moravy, jeho otec byl žákem Leoše Janáčka na brněnské varhanické škole, působil jako ředitel kůru v Bystřici pod Hostýnem, později v Tovačově a v Přerově. V prostředí chrámové hudby a moravského folkloru se projevil Slavického mimořádný hudební talent. Po prvním seznámení s hudbou Josefa Suka zatoužil být jeho žákem. Absolvoval Sukovu mistrovskou třídu na pražské konzervatoři a stal se jedním z čelných představitelů moderní české hudby. Působil jako hudební režisér a dirigent v Československém rozhlase - až do padesátých let, kdy pro své nekompromisní politické a umělecké postoje a náboženské přesvědčení musel toto místo opustit. Věnoval se pak výhradně tvůrčí činnosti, i když nepřízeň tehdejšího režimu bránila častějšímu provozování jeho skladeb na koncertech a v rozhlasovém vysílání.

Klement Slavický je autorem obsáhlého díla orchestrálního, komorního i vokálního. Jeho skladby mnohdy přinášejí závažný filozofický podtext, nejsou snadné pro interprety ani pro posluchače, přesto se trvale prosadily na koncertních pódiích a v nahrávacích studiích u nás i v zahraničí. V tvorbě Slavického se spojují hudební inspirace z rodné Moravy s vyspělým slohem hudby 20. století. Dokladem toho jsou například Moravské taneční fantazie nebo Rapsodické variace pro orchestr, písňové a sborové cykly, např. Šohajové nebo Ej, srdénko moje.

K nejrozsáhlejším skladbám Klementa Slavického patří čtyři symfoniety pro velký orchestr. Symfonietu č. 4 z r. 1984 s podtitulem „Pax hominibus in universo orbi“ (Pokoj lidem celého světa) věnoval skladatel 40. výročí založení Organizace spojených národů a byl za ni poctěn Zlatou medailí OSN. Mimořádně závažnými díly jsou také klavírní sonáta Zamyšlení nad životem nebo houslová sonáta Přátelství, věnovaná památce Alberta Schweitzera, dvojsbor Lidice (z r. 1945) nebo Žalmy na latinské texty Starého zákona.

Klement Slavický získal v posledním desetiletí řadu zasloužených poct. Je čestným občanem rodného Tovačova, čestným starostou Umělecké besedy, byla mu udělena pamětní medaile Univerzity Palackého v Olomouci, cena Classic 1995 a Zlatý štít Pantonu. Nová platnetka č. 12035, objevená v r. 1999 na observatoři v Ondřejově, byla pojmenována „Klement Slavický“.

Skladatelova manželka, paní Vlasta Slavická, působila řadu let na lidové škole umění, nejprve v Kadani, v letech 1960-1977 v Radotíně. Při své pedagogické činnosti zjišťovala nedostatek vhodné přednesové literatury pro mladé interprety, která by sledovala instruktivní cíle a přitom uváděla začínající pianisty do světa soudobé hudby. Z jejího popudu napsal Klement Slavický řadu drobných skladeb, které byly spojeny do několika cyklů, např. Na bílých a černých, Klavír a mládí, Dvanáct malých etud, Svita pro klavír na čtyři ruce. V repertoáru škol jsou trvale např. Kozlíčkova polka nebo Zbojnický tanec pro klavír na čtyři ruce či sólové Lento poetico. Většinu těchto skladeb napsal Klemetn Slavický pro žáky radotínské školy, kteří je hráli ještě dříve, než došlo k jejich tištěnému vydání.

Klement Slavický býval čestným hostem na koncertech naší školy a stal se jejím uměleckým poradcem. Vážíme si pocty, že Základní umělecká škola v Radotíně může nést jeho jméno.

W. Strehle: "Umění oslovuje každého, kdo má schopnost je přijmout."